Soluňáci

V poslední době jsem se na signály.cz díval na články různých uživatelů a velice mě zaujaly články kněze Roberta Bergmana, tak jsem se rozhodl sem některé (s jeho svolením) dát.

(zdroj: http://rob.signaly.cz/0804/no-co-ten-si)

Nedávno jsem vedl jeden zajímavý rozhovor s jedním mladým člověkem na téma: svátost smíření. Zeptal se mě: „A co si vlastně kněz o kajícníkovi ve zpovědi myslí?“ Zavzpomínal jsem na začátky svého svátostného života – a přiznám se, že mě přesně tahle otázka napadala poměrně často. Ale myslím, že odpověď jsem na ni dostal až v semináři, kde nás na „zpovídání“ připravovali a kde mě můj zpovědník dal nahlédnout do lidského i duchovního „zákulisí“ zpovědníka. Protože myslím, že podobné otázky pokládá hodně mladých křesťanů, zkusím se nad tímto tématem spolu s vámi zamyslet.

Odpověď zní na první pohled jednoduše. Nic. Nic si nemyslí. A už vůbec si nemyslí to, co si kajícník myslí, že si bude myslet.

Když jde člověk hříšný (v podstatě tedy každý člověk) ke svátosti smíření, tak s sebou nese „balvan“ svých hříchů, které by samozřejmě nejraději neměl, hříchů za které se stydí, a také hříchů, které by raději nikdy – vůbec nikdy – nevyslovil nahlas a už vůbec ne před nějakým dalším člověkem – a kdyby, tak nikdy před nějakým cizím chlapem. A v duši vzpomíná na ty své hříchy, přemýšlí, jak to vůbec řekne – jak to vlastně říct, aby to „nějak“ zaznělo, ale ne až zas tak úplně (obecně se tomu říká kamufláž – ono je to vlastně zbytečné, protože kněz umí také kamuflovat a dokáže si také kamufláž celkem snadno odkamuflovat, takže kamufláž je celkem zbytečné vynaložení úsilí do nepodstatného :). A když se k té zpovědi přecejen odhodlá, doufá, že to bude mít co nejrychleji za sebou – a třeba ten zpovědník bude unavený, usne, nebo bude silně nedoslýchavý... Hlavně aby to bylo co nejdřív za mnou...

A tak ten hříšník jde a jediné co vidí jsou ty jeho hříchy, které ve své lidské hříšnosti a slabosti „spáchal“.
Kdyby se takhle díval na člověka kněz, to by byla hrůza. V první řadě pro kněze. Za měsíc zpovědní služby by začínaly první šediny, po půl roce by se chtěl nechat vystřelit z té hříšné země na Měsíc, a za rok? To už by měl ze zpovídání možná ještě daleko větší hrůzu než všichni hříšníci se všemi svými hříchy dohromady. Kdepak.

Kněz, když usedá ve zpovědnici, bere si štolu (nebo usedá ke zpovídání kdekoliv jinde a žádnou štolu si nebere) tak si většinou uvědomuje, že potřebuje velikou Boží pomoc a modlí se o ní. Ví, že nebude zpovídat „sám za sebe“ a že nebude odpouštět „sám za sebe“, ale že mu Bůh propůjčil velikou moc – odpustit hřích člověku. Je to veliká moc, protože hříchy může odpouštět jenom Bůh, jak čteme v evangeliu. A Bůh tuto moc propůjčil lidem – biskupům a kněžím – ne aby vládli, ne aby kontrolovali svoje ovečky, ne aby se dozvídali věci, které by jinak před nimi zůstaly utajeny, ale proto, aby sloužili. Myslím, že každý dobrý a zodpovědný zpovědník potvrdí, že zpovídání je především služba. Služba Boha člověku (Bůh odpouští) a služba člověka člověku.

V první řadě je moc užitečné si uvědomit, že i kněz je sám člověk – hříšný. A své hříchy neodstraní tím, jak řekl jednou jeden můj spolubratr, že si stoupne před zrcadlo a „udělí si rozhřešení“, ale i on sám chodí ke zpovědi. Vzpoměl jsem si na jeden vtip, který to krásně nevystihuje: Přijde pán k zubaři a drží se za oteklou tvář. Zubař pohnut soucitem ho chce utěšit a říká: Nebojte se, to nebude bolet. Nemocný s oteklou pusou zavrčí: „Nechte si to. Já jsem taky zubař“. Tak takhle to, prosím, není. Kněz chodí také ke zpovědi, vyznává své hříchy jako kdokoliv jiný. A když on sám usedá do zpovědní místnosti a když zpovídá, tak „neprožívá“ jen hříchy kajícníků, ale prožívá a připomíná si také svou slabost. Sám z vlastní zkušenosti musím přiznat, kolikrát jsem byl zahanben sám před sebou, když přede mnou někdo otevřel své srdce a já viděl takovou Boží milost a svatost člověka toužícího po Bohu (i přes jeho hříchy a selhání), že jsem mohl jen naprázdno polknout a Bohu děkovat, že mohu právě já, ač stejně (anebo víc hříšný), zprostředkovat právě tomuto svému bratru nebo sestře v Kristu Boží odpuštění. Svatý Augustin jednou napsal: „Pro vás jsem biskup, ale s vámi jsem křesťanem.“ Kněz ve svátosti smíření by řekl: „Pro Tvé odpuštění jsem kněz, ale s Tebou jsem člověkem, bratrem…“

Kněz, když se dívá na kajícníka, tak vidí především člověka. Člověka, který udělal ve svém životě chybu, uvědomuje si, že to nebylo správné, lituje jí a chce ji napravit. Ví, že ke zpovědi, se člověk nepřichází svými hříchy pochlubit, jak je to v knížce „Bylo nás pět“. Ježíš trefně konstatoval, že lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. A se svou nemocí se k lékaři člověk nepřichází pochlubit, ale přichází hledat uzdravení. Aby to co nefunguje opět fungovalo, aby člověk nebyl trápen zbytečnou bolestí, aby mohl vést krásný a plodný život, aby se opět mohl radovat. To je důvod návštěvy u lékaře a to je i důvod „návštěvy“ u kněze – nebo lépe řečeno u Boha, který si jako viditelný nástroj svého odpuštění zvolil kněze.

Narozdíl od kajícníka nestojí ve středu pozornosti kněze vyznání hříchu, ale sama skutečnost, že člověk přichází za svým Bohem s touhou po odpuštění, po novém začátku, po další šanci. To je ta krásná a čistá radost kterou můžeme vidět na nádherném Ježíšově podobenství o milosrdném Otci. Někdy se označuje jako podobenství o marnotratném synu, ale to není správné označení, protože ve středu Ježíšovy pozornosti nestojí syn, který udělal sérii hloupostí a hříchů, ale Otec, který svého syna přijímá s otevřenou náručí. Bez výčitek, bez trestů, bez ponižování. S velikou a odpouštějící láskou. Protože pro Otce je daleko důležitější syn, který se k němu vrátil, než všechny jeho hříchy a selhání. Z tohoto úhlu pohledu je kněz ve svátosti smíření Otcem... Ví, jak je někdy nepříjemné vyznávat svá selhání, ví, jak vzdálenost od Otce dokáže bolet. A stejně tak jako on sám snad už tisíckrát zakusil to odpouštějící objetí milosrdného Otce, tak i On sám v tuto chvíli může stejnou službu poskytnout a nabídnout svým bratřím a sestrám, které se vracejí zpět k Bohu.

Otázka, kterou jsem začínal („No co ten si o mě bude myslet...“) podle mého názoru ukazuje na něco, co do zpovědi až zas tak moc nepatří. Tato otázka totiž ukazuje, že člověk chodí ke zpovědi jako k soudu (kde skutečně často záleží, co si o člověku soudce myslí). Jenže kněz není v pozici soudce – aby zvážil jak těžký a závažný je člověk hříšník, které zákony porušil nebo neporušil, jak velké si za to zasluhuje tresty... Vůbec ne. Osobně jsem vděčný za Ježíšovu výzvu: „Nesuďte a nebudete souzeni“. Jak já jsem rád, že nemusím ve zpovědi soudit (a jak jsem rád, že ani já nejsem ve zpovědi souzen). Souzení, to je totiž velmi náročná činnost, která nejenže stojí spoustu času a úsilí, ale která člověku bere jeho nestrannost a která spíš než aby bariéry hříchu bořila, tak staví ještě další. Jak jsem rád, že si nemusím na lidi dělat názor podle jejich hříchů, ale že jsem svědkem krásných zázraků, kdy se z člověka hříšného a litujícího stává opět člověk ze svého hříchu očištěný, svobodný a radostný na cestě za svým Bohem. Myslím, že právě na základě svátosti smíření můžu pochopit, jak je možné, že se celé nebe raduje nad člověkem, který se „obrátí“ ze svého hříchu.

Když se podívám na svůj „zpovědní život“ tak vidím docela pestré zážitky. Od prvního nadšení, přes několikaleté utrpení (to byla zpověď pro mě opravdu horor), postupný růst (snad), až po současnost, kdy vnímám a prožívám svátost smíření jako setkání se svým přijímajícím Otcem. A kdybych tomu „začínajícímu“ řekl to, co prožívám teď, tak jsem přesvědčen, že by se mi vysmál a mé rady a zkušenosti by považoval v lepším případě za sci-fi, v horším případě jako nepravdivou reklamu. No, ale stejně je to tak. :)

A tak vám, kteří jste to dočetli až sem, chci moc popřát, aby vás na vaší cestě za Bohem zbytečně neotravovaly podobné otázky jako „co si o vás ten kněz bude myslet“, ale abyste nacházeli hodně radosti a posilu právě ve svátosti smíření, která je jedním z největších darů Ježíšovy lásky, které nám svým ukřižováním a vzkříšením přináší.

Ať vám Pán žehná, ať žehná i vašim zpovědníkům a jejich zpovědníkům, aby dokázali ze svých zpovědí čerpat radost z Božího odpuštění a předávat ji i vám :)


PS: Jo, a kdybyste chtěli nějakou inspiraci k přípravě na zpověď, tak mám dvě přípravy na svém webu: http://prob.aspweb.cz (v sekci „Ke stažení“)