Soluňáci

Nevím jak vám, ale mě se tahle věta se slavného filmu o rodině Homolkových před zpovědí celkem spolehlivě jednu dobu vybavovala. A když už jsem tu o svátosti smíření psal, tak jsem si řekl, že bych mohl pokračovat. Třeba to někdo i přečte a třeba mu to i v lecčems pomůže – a přinejhorším to může sloužit jako odstrašující příklad typu: „tak takhle teda né“.
Další článek o zpovědi (zdroj: http://rob.signaly.cz/0804/to-bude-zase-horor)

Asi nejvíc lidí se na zpověď nepřipravuje. Prostě jde, sedne si (klekne si), zašmátrá ve své paměti jaké to tedy mívá obvykle hříchy, lehce je aktualizuje co mu náhodou utkvělo od poslední zpovědi v paměti, zaobalí je a pak je „vyklopí“ (pardon, vyzná :). Taky způsob... a nemohu říct, že bych s tím neměl vlastní zkušenosti :)
Ale otázkou zůstává, jestli je to způsob jediný, dobrý a plodný.

Proč se na zpověď připravovat? Další trauma, další náraz na vlastní slabost? Další nervy? Zbytečný nervy? Copak tohle Bůh pro můj život chce, abych se utápěl v přemýšlení o svých hříších? Ne, ne, ne... Od toho radši dál. A já, jako kajícník i jako zpovědník musím říct: „Souhlasím“. Nejde o trauma, nejde o nervy, nejde o hrabání se ve svých hříších.

Jednou přišel do zpovědnice jeden člověk, s knězem udělali znamení kříže a on s ledovým klidem pronesl: „Jako obvykle, pane faráři.“ Co na to říct? Z mnoha rozhovorů s lidmi a samozřejmě i ze své zkušenosti hříšníka musím uznat, přiznat, doznat a vyznat – ano, naše hříchy se většinou opakují. Asi každý člověk má svůj repertoár. A docela chápu, že přestože je opakování matkou moudrosti, vyznávat stále stejné hříchy dokola je nejenom nuda, ale také zátěž. Jenže co se s tím dá dělat? Chodit ke zpovědi jednou do roka (aby se to neopakovalo aspoň moc často)? Nebo nad sebou zlomit hůl a říct si, že už stejně lepší nebudu, tak nemá cenu to vyznávat? Nebo si svoje hříchy napsat na papírek a používat ho při každé zpovědi – kdyby se to nechalo zalaminovat, tak by to vydrželo i zpocené ruce nervního kajícníka – i několik let? (Je fakt, že tohle by ušetřilo spoustu času na přípravě). Ještě jeden způsob mě napadá, samozřejmě teoreticky, střídat kněze – když budu mít čtyři kněze a budu chodit se svým repertoárem ke zpovědi každých půl roku (nebo jak bývá v některých krajích zvykem „VV“ = vánoce-velikonoce), tak mám vlastně na dva roky tento problém vyřešen. :) „To né“, to už by bylo moc... Zkusím se vrátit k tématu přípravy.

Příprava ke svátosti smíření není zopakování si repertoáru vlastních hříchů, ani znovuprožívání nepříjemných chvil, kdy jsem nějakým způsobem ve svém vztahu k Bohu, k druhým lidem nebo k sobě nějak selhal. Vůbec ne – a jestli by tohle měla být příprava, pak by možná bylo užitečnější se jí obloukem vyhnout, protože by ve mně vzbuzovala pravý opak toho, co má Bůh ve svátosti smíření pro mě připraveno.

Příprava ke svátosti smíření, jak jí vidím já, vyplývá ze samé podstaty svátosti smíření. Mohu si najít chvilku k modlitbě o které vím, že v ní budu mít klid a hlavně – že v ní nebudu sám. Že tam bude právě můj Bůh, který mě zve ke smíření se sebou. Ne Bůh, který mě posuzuje, ne Bůh, který mi chce dokázat, jak jsem hříšný, ne Bůh, který by se vyžíval ve slabosti člověka. Ale Bůh, který mě zve k tomu, aby mi (stejně tak jako už tolikrát) projevil lásku v nabídce odpuštění hříchů. Proto je modlitba přípravy ke svátosti smíření v první řadě záležitost chvály a děkování Boží dobroty – za všechny dary, které mi dal. Svatý Ignác z Loyoly, který rozvinul myšlenku systematického zpytování svědomí (omlouvám se za ten složitý a trochu zastaralý termín), ve své knížce „Duchovní cvičení“ napsal, že nejprve má člověk vzdát díky za přijatá dobrodiní... Ale jak to? Já se přece připravuju ke zpovědi ne? Ano. Jenže z povahy hříchu člověk není schopen unést svůj hřích, pokud nebude hledět na Boží milosrdenství. Stručně a lapidárně řečeno – bez něj jsme v háji...

Poté, co člověk vzdá Bohu díky za všechny dary a obdarování se teprve může podívat na svůj život (případně na dobu od poslední svátosti smíření) a pokusit se rozlišit, co v tom životě není v pořádku. Co nějak ublížilo vztahu s Bohem, čím ublížil druhým lidem nebo sám sobě. Je praktické si to napsat – nejen proto, aby člověk náhodou na nějakou drobnost nezapomněl (na velký hřích se dá zapomenout těžko) ale hlavně proto, že potom při svátosti smíření bude moct daleko lépe v klidu prožívat Boží odpuštění. Zde je ale potřeba dát pozor na jednu věc – a to na smysl celé přípravy. Proč to vlastně dělám? Hledám na sobě chyby a hříchy? Ne... Hledám všechno to, co do mého života nepatřilo a nepatří, všechno to, co mi brání prožívat můj život naplno, všechno to, co mě odděluje od darující se Boží lásky... a hledám to proto, abych to – a to je možná to úplně nejdůležitější – abych to všechno vložil do rukou svého milujícího a milosrdného Boha. To je nejdůležitější bod přípravy na svátost smíření. Touha po setkání s Bohem, který mě rozváže z mého hříchu.

Při přípravě je možné použít i tzv. zpovědní zrcadlo – ale to s sebou nese hned tři velká úskalí. To první je, že člověk začne vnímat hřích pouze jako přestoupení nějakého přikázání (nebo dobu zrcadla). To druhé – svádí k mechanickému použití a člověk se pak přestává Boha ptát a dialogicky s Bohem sdílet svůj život (i svých životních slabostí a selhání). A to třetí – žádné zrcadlo není dokonalé, není tam „úplně“ všechno, a pak se člověk může zpovídat z toho, že „nelaskavě hleděl na bližního svého“ a zatluče to, že někde vytuneloval banku (to jsem ve zpovědních zrcadlech ještě nepotkal – a že jsem jich už pár viděl :).

Jak se celá taková příprava dělá? No to je celkem jednoduché – jakkoliv :) Je to modlitba a záleží přece na každém člověku, jak svou modlitbu před Boží Tváří prožívá. Nebudu se taky rozepisovat o konkrétních způsobech (jsou na mých stránkách ke stažení hned dva, a možná jich časem bude víc).
V neposlední řadě je příprava ke zpovědi prostor, kde se člověk může modlit za svého zpovědníka a za lidi, kterým třeba ublížil (snad to není jedna a tatáž osoba :) V přípravě je také dobré v klidu a v pohodě vzbudit lítost, která je ke svátosti smíření bytostně nutná.

Tak, to jsem se zase rozepsal. Z hrůzou se dívám na ten text, který jsem s Boží pomocí vyplodil a říkám si, že jestli čtenáře od přípravy na zpověď neodradí tohle, tak pak už snad nic. Bohu díky. Přeji vám všem, kdo tohle budete číst, abyste ve vašich přípravách prožili krásné chvíle, kdy člověk přestože zakouší svůj hřích a svou slabost, nikdy nezakusí Boží odsouzení a to, že je ve svém hříchu od Boha opuštěn.
Ať vám Pán ve vašich přípravách žehná, abyste se otvírali uzdravující Boží milosti. :)

PS: Ještě mám v hlavě další články – ale asi je nestihnu tak rychle – o hříchu, o samotné zpovědi, a možná i něco dalšího :)