Soluňáci

(zdroj: http://rob.signaly.cz/0804/umeni-kamuflaze-aneb-jak)

Asi všichni znají české úsloví – „Aby se vlk nažral a koza zůstala celá...“. Nevím proč, ale svátost smíření tohle přísloví nějak přitahuje.
Jak vyznat svůj hřích? „No, přece tak, aby to tam jako teda nějak zaznělo, protože zatlouct něco při zpovědi to je už moc blbý, ale aby to nezaznělo zase tak, aby to zaznělo úplně...“ Kdo se někdy s takovým problémem nikdy nepotýkal? Chtěl bych ho vidět... :)

Takové myšlenky pak vedou k rozvoji skoro až umělecké disciplíny zpovědní kamufláže. Jedna věc, jeden hřích, lze říct mnoha různými způsoby. A Bůh? Ten přece ví všechno, tak jaképak copak. No jo, ale kamufláž s sebou nese i mnohá úskalí, která na sebe mistr kamufláže musí zodpovědně vzít.

Je zajímavé – nevím jestli tuto zkušenost mají všichni kajícníci, ale já rozhodně – že když se člověk uchýlí ke kamufláži, tak ten nejkrásnější pocit ve zpovědi spočívá v tom, že už to má „konečně za sebou“. Ono je to příjemné – ne že ne. To jsou ty rány, které jde slyšet při vyznáních – rány, jak padají zátěže hříchu ze srdcí, jako balvany. To je úleva, lahoda, slast. Člověk ucítí, že to z něj všechno spadne. Je mu přáno, ale nutno dodat, že existuje ještě jiná cesta.

Proč se vlastně kamufluje? Myslím, že je to ze dvou hlavních důvodů – jednak nechce hříšník svůj hřích naplno přiznat před zpovědníkem („Co si o mě bude myslet“ – o tom jsem tu už pár řádek napsal) a jednak nechce svůj hřích vyznat sám před sebou. A u toho bych se teď chtěl trochu pozdržet. To, že je těžké přiznat si svůj hřích to ví asi každý člověk, který někdy zhřešil (tedy každý). Jenže proč? Psychologie tento jev nazývá „identifikací“. Člověk se identifikuje (ztotožní) se svým hříchem. „Jsem strašnej, udělal jsem strašný hříchy.“ Ne, nejsi strašnej – udělal jsi strašný věci, ale ty nejsi strašnej. Pořád, i v tom nejhorším možném hříchu jsi Boží milované dítě (syn, dcera) a Bůh Tě nepřestává volat k obrácení a změně smýšlení. I v tom nejhorším a hnusném hříchu máš v sobě obraz tvého Boha, který do tebe vložil při tvém (Bohem chtěném) stvoření, a který v sobě neseš i přes to, že je pošpiněn tvým hříchem. Jinými slovy – ty nejsi hřích.

Zpověď, svátost smíření, slouží k tomu, že rozváže člověka z jeho hříchu. Dá se to vidět na přirovnání zipu. V hříchu se člověk sváže se zlem. Sám od sebe se nedokáže rozvázat, stejně tak jako když spadne do jámy, tak sám sebe nevytáhne za vlasy. Je bytostně spojen s tím, čemu (obrazně řečeno) propůjčil své srdce – se zlem. Podobně jako zapnutý zip. Jediný způsob (jestli tedy zip nechceme zničit) jak ho rozepnout je jezdcem (takovej ten malej potvůrka, kterým se to rozepíná :) V našem přirovnání může jezdec znamenat lítost a pohyb jezdcem právě svátost smíření. Bůh, Ježíš, daroval svým apoštolům možnost rozvazovat člověka z jeho hříchu. Oddělit hříšníka a hřích. Oddělit člověka od jeho „mrtvých“ skutků, oddělit Boží milované dítě od nánosu zlých skutků. A Bůh to dělá proto, že nenávidí hřích, ale miluje hříšníka, jak napsal sv. Augustin.

Ježíš řekl v jednom dialogu s farizeji: „Poznáte pravdu, a pravda vás osvobodí.“ A to platí i o vyznání hříchů. Poznávám pravdu o sobě – ale pravda o mně není to, že jsem zlý, ale že jsem udělal zlé věci. Pravda o sobě poznaná ve svátosti smíření není skutečnost, že jsem nejhorší člověk pod sluncem, ale že jsem Bohem milovaný člověk, který udělal chyby (třeba i mnoho závažných chyb), ale že mě Bůh, proto že mě má rád (ať už to chápu nebo ne) z mých chyb vysvobozuje. Proto by svátost smíření měla mít spíš než charakter soudu charakter uzdravení, kde Ježíš, jako Božský lékař léčí duši člověka od následků jejích skutků.

Přiznání si vlastního hříchu je úkonem dospělosti a zralosti. „Ano, udělal jsem špatné věci, přijímám za ně plnou zodpovědnost, a prosím Boha, aby mi je odpustil.“ To není žádná úťápnutost, žádná karikatura lživé pokory. To je pravda, která osvobozuje. A tohle osvobození je daleko účinnější, než jen povzdech: „Už to mám za sebou“. Nenaplní mě totiž jen pocitem, že mám klid, ale naplní mě hlubokou a pravdivou radostí, že jsem i přes svůj hřích MILOVÁN. Zpověď, to není svátost ponížení hříchem, ale svátost pozvednutí z hříchu, které mi Bůh ze své lásky nabízí. Občas, když dávám rozhřešení, tak prosím kajícníka, aby je nepřijímal v kleče ani v sedě, ale aby si stoupnul – aby zaujal ten postoj, kterým i navenek může dát najevo, že Pán pozvedá...

A jestliže zakouším právě pozvednutí z hříchu, nemusím už mít strach svůj hřích naplno pojmenovat a nazvat, protože vím, že mě hřích v Božích očích nediskriminuje. Vím, že Bůh miluje pravdu (o mně i o mém hříchu) a vím, že Bůh mě neodsuzuje. Vím, že když se naplno přiznám ke svému hříchu, že mi Bůh naplno odpustí. To je milost a kouzlo svátosti smíření. Nepotřebuji se ani přetvařovat ani kamuflovat – vím, že mě Bůh přijímá.

A co na to zpovědník? No coby? Nic. Jak jsem už psal, tak on si drtivou většinu věcí stejně „dekamufluje“. A pak je jakákoliv kamufláž pouze takovou dětinskostí a příznakem toho, že člověk ještě nedokáže naplno přijmout ani Boží lásku, ani svou hříšnost ve své syrovosti. Zpovědník má takové období už většinou za sebou (snad). A tak dokáže projevit shovívavost v případě kamufláže i ocenění snahy o pravdu. Jak pravil jeden kněz – zpovědník musí vydržet všechno. A má pravdu :)

Jen je škoda toho, že kamufláž spotřebuje hodně energie, kterou by mohl kajícník vložit do prožívání Božího odpuštění.

Přeji vám všem, kdo jste to dočetli až sem, aby vám Pán daroval právě tu úžasnou radost z toho, že miluje člověka i v jeho hříchu a že místo odsouzení pro něj má nabídku možnosti obrácení :)